Počátkem září letošního roku přinesly světové agentury informaci o smrti francouzského dokumentaristy španělského původu Christiana Povedy. Zpráva, jež byla sice šokující, nikoliv však bohužel překvapivá. Jedním ze svědectví, která nám zanechal Poveda o místě, jenž si tolik oblíbil a které již důvěrně znal, je i dokumentární snímek „La Vida Loca“. Snímek syrový a autentický. Přesně takový, jako svět, který v posledních letech prostřednictvím své kamery s oblibou mapoval.

Je prakticky úplně jedno, že si pro svoji práci vybral zrovna Salvador. Zemi ve střední Americe, kterou, podobně jako ostatní okolní, sužuje násilí mladistvých gangů a nulová šance na jakoukoliv jinou perspektivu. Síla jeho díla spočívá především v dokonalém sžití se s prostředím, tolik důležitém faktoru pro hlubší porozumění problematiky. „La Vida Loca“ tak zcela postrádá povrchní vidění dokumentaristy, který si do Salvadoru pouze „odskočil“. Povedovi se po letech trpělivé práce podařilo získat důvěru jednoho takovéhoto gangu natolik, že mu bylo umožněno natáčet přímo mezi jeho členy a přinést tak unikátní svědectví o tom, co mladé lidi žene do spárů zločineckých struktur, co cítí, jaké mají cíle a vůbec představu o svém dalším životě. Nesnaží se do „děje“ vstupovat, ani hodnotit situaci, či ovlivňovat divákův názor. Tomu koneckonců bude poskytnuto dostatek možností si jej zformovat sám. Místy bude kroutit hlavou nad jen těžko popsatelnou naivitou náctiletých mladíků a místy bude jen frustrovaně sledovat marnou snahu salvadorských úředníků změnit zabedněné uvažování obyvatel slumů.

Časosběrně pojatý dokument se točí kolem několika „hlavních“ postav, z nichž většina nepřesáhla dvacátý pátý rok života a většina se ani nedožije toho třicátého. Život v předměstích hlavního města San Salvadoru vlastně ani jinou alternativu nedává. Snem každého, a jak ukáže „La Vida Loca“, nejen kluka, je vstoupit do gangu, který mu poskytne nezbytnou ochranu, sociální zázemí a zdroj příjmů. Co se děje v hlavě šestnáctiletého člověka, pravidelně docházejícího za trpělivou soudkyní, je jen těžko pochopitelné. Neschopnost uvědomit si, že existují i nějaké zákony a že nekonečné vraždění mezi členy soupeřících gangů není životním cílem, je v duchu toho, co divák uvidí v tomto filmu zcela výmluvná. Snímek však nabízí i kus solidně zvládnutého filmového řemesla, osobitý a skvěle padnoucí soundtrack; uvolněné letní reggae rytmy hrající během sbírání mrtvol na ulicích několikanásobně zvýrazňují zdrcující divácký zážitek, a výbornou kameru a střih. Poveda velmi často pracuje i s mírnou gradací některé z dějových linií zaměřených na určitou postavu, kterou zakončí dva nekompromisní výstřely a pohřeb. Jedním velkým permanentním pohřbem se stává i jeho film. Patetické řeči vůdců gangu, které vedou o bohu, lásce a věrnosti jsou pravidelně zakončeny slibem pomsty, což jen podtrhuje absurdnost a nesmyslnost všeho, co se v „La Vida Loca“ děje.

Ty poslední výstřely však ve filmu neuslyšíte. Když po brutálním přijímacím rituálu další ztracené mladé duše prohlásí stařešina bandy, že: „Teď jsi členem gangu, není cesty zpět!“, tak tím dokonale vystihuje nejen situaci ve střední Americe, ale bohužel rovněž i osud tvůrce tohoto výtečného dokumentárního svědectví.